Krátký příběh/historie 

(překlad presentace) 

23. 03.2010 v 19.00 hod, přednáškový sál Kavárny Trojka, - Dům Pánů z Kunštátu, Dominikánska 9, Brno 

Nejprve bych chtěla poděkovat Lence Vráblíkové za tuto příležitost presentovat svojí práci a její propojení s feminismem. Také bych chtěla poděkovat Francescovi Ventrellovi za to že nás představil a také všem, kdo si přišli poslechnout tento příběh.

Jmenuji se Carla Cruz, jsem umělkyně z Portugalska a teď žiju v Londýně, kde jsem začala PhD program „Výzkum ve výtvarném umění“ s dost utopickým a provisorním názvem: „Zrnko písku – participace a občanství. Co s tím má společného umění?“

Ráda bych promluvila o feministickém přístupu v mé umělecké práci a více pak o projektu All My Independent Women (Všechny moje nezávislé ženy), který se věnuje umění a problematice genderu, a také o tom, jak jsem se dostala do projektu , který se věnovanuje feministickému umění v rámci Evropského feministického fóra.

Ale nejdřív musím začít tím, jak jsem se dostala k feministické kritice.

V roce 1996 jsem začala studovat v ateliéru sochařství na Akademii výtvarných umění v Portu v Portugalsku. Staromódní akademie, která připravuje studenty na kariéru umělců v „renesančním“ stylu – takže hodně teorie s velmi tradiční figurální praxí tak, abychom v budoucnu byli připraveni na zakázky typu sochy do veřejných náměstí a zahrad nebo hřibitovů.

Universitní knihovna a mí spolustudující bylo pro mě přínosnější než moji učitelé, kteří jak se zdálo, vyrostly na Henry Moorovi. V tuto dobu jsem se začala zabývat tím, co to znamená být ženou na umělecké akademii.

Většina významných umělců, o kterých se v ateliéru a v hodinách dějin umění mluvilo, dokonce i kunsthistorických příručkách, byli umělci muži, až na velice mimořádné a výjimečné ženy, jejichž dílo ale stejně ve srovnání s jejich mužskými protějšky se zdálo „užité“ nebo „ornamentální“.

Takže: co jsem tam já dělala? Nebyla jsem nijak výjimečná, tak jak bych se mohla stát umělkyní (s velkým U?). Naštěstí ,místo toho, abych přijala svojí ženskou neslibnou budoucnost, nabyla jsem podezření, že něco je špatně s tím příběhem, co nám vyprávěli, a tak jsem se rozhodla vykopat umělkyně z knihovních polic. Tak jsem se dostala k feministické teorii. V tento moment jsem se rozhodla, že od teď si budu kupovat jen monografie umělkyň (doposud jsem totiž neměla žádnou knihu o umělkyni ženě, ale jen spoustu monografií o starých, moderních a současných umělcích mužích).

Moje dekonstruování genderu začalo když jsem přečetla „Druhé pohlaví“ od Simone de Beauvoire, Virginii Woolf a Anais Nin, viděla práce od Kiki Smith, Kathe Kollowitz, Louise Bourgeois, Judy Chicago, Gerilla Girls, četla články od Griseldy Pollock, Lindy Nochlin, Susan Lucy – v podstatě všechno co napsaly nebo vytvořily ženy a co umocňovalo můj zájem o to proč je na akademii tolik studentek a tak málo modelů rolí umělkyň.

Brzo jsem si uvědomila, že ostatní kolegyně z mého okolí řešily stejné záležitosti a koncem roku 1999 jsme s 3 dalšími studentkami založily uměleckou skupinu feministické intervence ZOINA (portugalsky „zlobivé holky“). ZOINA se zabývala otázkami genderové diference a mocenských vztahů v naší kultuře a to skrze uměleckou praxi.

V roce 2001 jsem začala magisterské studium v Rotterdamu v Holandsku, kde jsem pokračovala ve feministických projektech, ale teď ve veřejném prostoru. Zde se pro mě protnuly feministické strategie a teorie veřejného prostoru, kterými jsem se zabývala. Důležití pro mě také bylo čtení „Evictions“ od Rosalyn Deutsche a „If you lived here …“ od Marthy Rosler.

Začala jsem prozkoumávat ulice Rotterdamu, kdy jsem žádala kolemjdoucí aby mi rukama ukázaly symbol vagíny. Každé gesto ukázané skoro potajmu jsem vyfotila  a pak nakreslila. Vzniklou kolekci 50 nálepek různých gest jsem nalepovala na veřejné záchodky (mužské i ženské) v několika městech a zemích skoro dva roky (obr 1).

Kolem roku 2002 jsem pracovala na sérii performancí ve veřejném prostoru kde jsem ztělesňovala klišé feminity. A tak jsem v několika obchodech Rotterdamu žádala nakupující aby mi vybrali z obchodní kolekce autfit, ve kterém bych vypadala žensky  (obr.2). (další důležitý moment v mojí práci je participace a spolupráce).

Můj feministický výzkum a analýza sociálních konstrukcí mě dovedl k širším otázkám – k momentu vědomí toho proč/jak se stáváme tím, co jsme. Ze čtení „Trampoty s rodom“ Judith Butler o tom jak „hrajeme“ to, co jsme v naší každodenním životě.a vedená zájmem o to, kdo je loutkař (kdo tahá za nitky) naší vlastní každodenní performance, v termínech politiky identity, ale také v pojmech representace a politické politiky sjem také uvažovala o tom, co můžeme dělat, kostruovat jako obyčejní občané ve veřejné sféře, jak se můžeme zapojit do kulturní produkce a nejen být konzumenty, jinými slovy přeměnit diváky na aktéry.

V roce 2003 jsem byla vyzvána k výstavnímu projektu o maskulinitě, což se mi vzhledem k tomu, že jsem se genderové problematice doposud věnovala jen z vlastní perspektivy, zdálo velmi obtížné. Rozhodla jsem se znovu pro vztahový projekt a pozvala jsem muže do galerie, aby mi zodpověděli pár otázek o maskulinitě a feminitě. Pak jsem je vyzvala, aby mi půjčili svoje oblečení, co měli právě na sobě. Výsledekem je 20 rozhovorů s mými fotografiemi v oblečení dotazovaných, a tak jsem podrývala jejich odpovědi (obr 3).

V Holandsku jsem se  soustředila na dekonstrukci svojí genderové performativity a v Potrugalsku jsem tím zpochybňovala „neutralitu“ genderových rolí . V takto konzervativní, religiózní a „falické“ zemi jsem cítila, že je třeba zaujmout více aktivistický postoj.  „Dry cleaning“ (obr.4) jsem vytvořila dohromady s Catharinou Carneiro de Sousa ze skupiny ZOINA. Práce je zaměřená na zákon, který kriminalizoval potraty v Portugalsku. V referendu (proběhlo 2007) šlo hlavně o ekonomickou stránku věci než o morální či etické otázky - ty, které si mohou dovolit vycestovat do zemí, kde je interrupce legální a s lékařskou péčí a zbytek, který je odkázán do rukou řezníků.

V roce 2004 během Mistrovství ve fotbale v Portugalsku se objevila příležitost jak zvonu pracovat jako ZOINA. Naše performance upozorňovala na to, že typ těchto masivních sportovních událostí je placen především z veřejných zdrojů. Na druhou stranu ženské týmy a individuální sportovkyně aktivní v profesionálním sportu nejsou sponzorovány, nebo uznávány do té doby, než přivezou medaili z Olympijských her. Z tohoto důvodu jsme uspořádaly alternativní mistrovství ve skákání panáka, které objíždělo města spolu s fotbalovými zápasy. Kdekoliv se hrál fotbal, tak se pořádala tato amatérská soutěž, bez rozhodčích, bez mistrů, dresů nebo specializované dovednosti jako je hraní fotbalu. Součástí projektu bylo také pronajaté letadlo, které létalo den před zápasem nad portským stadionem s nápisem „ ženy také hrají fotbal“, a samolepky s otázkami jako Kdo vyhrává? Pro koho to je? Kdo zůstává doma? (obr 5).

All my independent women (AMIW)

V roce 2005 jsem byla vyzvána abych presentovala svojí práci v Galerii Archeologického musea Sociedade Martins Sarmento, Guimaraes v Portugalsku. A tak jsem připravila skupinovou výstavu umělců a umělkyň, kteří ve své práci vycházejí z feministické perspektivy nebo se zabývají problematikou genderu - a tak byli součástí kontextu mojí vlastní práce. AMIW se tak zrodilo jako imaginární museum, ideální kolekce. Výstava pak byla presentována například v knihkupectví Centessima Pagina v Braga, prostoru Eira 33 v Lisabonu, v Casa da Cultura v Trofa. Letos připravujeme výstavu už po páté. Dá říct, že AMIW není kurátorský projekt, ale hnutí a současně moje umělecká práce, která propojuje různé perspektivy a přístupy k problematice genderu v umělecké praxi. Spojovacím článkem mezi účastněnými je kniha Any Gabriely Macedo a Any Luisy Amaral z roku 2004 – Portugalský slovník feministické kritiky. Jedno z hesel ve slovníku nosí stále v hlavě:

„Skleněný strop: je, většinou, používáno k popisu situace žen, které čelí při ne/získávání vrcholných pozic v řízení firem nebo politice“, což také vysvětluje situaci v umění v Portugalsku. Když jsem studovala v devadesátých letech už tehdy bylo na akademii více dívek než chlapců, stejně tak je více žen, které tvoří umění, ale umělci muži stále více vystavují, získávají zakázky, granty, dotace, stipendia, residence, také více prodávají a jejich práce sbírají sběratelé.

Co je skleněný strop? Pokud umělkyně tvoří, presentuje se v alternativních prostorech, malých institucích, komerčních galeriích, spolupracuje s ostatními umělci nebo umělkyněmi, je tzv. "vidět“, umělečtí kritikové o ní napsali do novin nebo časopisů, věříme, že to dokázala! Našla svojí cestu, její práce bude uznaná uměleckým světem, a tak bude mít možnost dostat se k širšímu publiku. Ale tohle, se nakonec nestane.

AMIW je proto i hnutím. Dobývá prostor, stává se viditelným. Toto není jen ženský boj, ale všech, kteří věří v to, že člověk nemá být hodnocen podle svého genderu, rasy nebo náboženství. Ale hlavně, není to boj za dobití pozic v rámci stávajících konstrukcí, ale jde o jejich zničení. A samozřejmě, je to také o feminismu. V zemi, kde se ženy i muži bojí slova feminismus, kteří jsou přesvědčeni, že všeho bylo v otázkách rovnosti pohlaví dosaženo, ale současně žijících v zemi s nejvyššími čísly domácího násilí na ženách v Evropě, kde ženy vydělávají za stejnou práci o více než 30% méně než jejich kolegové. To jsou dostatečné důvody pro to být feministikou. Feminismus ale není jen o rovnosti šancí pro ženy, ale také o bohatší subjektivitě pro všech.

Evropské feministické fórum

„Je samozřejmě težké šplhat po laně, když se držíš obou konců, ať už současně nebo na střídačku. Proto je čas přehodit metafory“. (Donna Haraway)

„Switch Metaphores“ (přehodit metafory) byla jednou z afinitních skupin Evropského feministického fóra 2008. EFF byla síť organizací, které se zabývaly otázkami spojenými s feminismem, ženskými právy, sociálními právy, emancipací žen, ženskou chudobou, vzděláváním atd. Skupiny v EFF měly za úkol do budoucna promyslet a naplánovat feministickou agendu. „Evropské feministické fórum je prostror pro diskuse jak re-politizovat feministické hnutí v Evropě a prozkoumat nové možnosti feministické agendy. Posláním fóra je zajistit a posílit otevřený a různorodý dialog mezi evropskými feministkami/feministy a vytvořit prostor pro tento dialog, pro potkávání a tak vytvoření změny v Evropě.“

EFF vyzvalo malé skupiny, organizace a jednotlivce, aby vytvořili afinitní skupiny. Tak jsem já, Nina Hoechtl (visuální umělkyně, Mexico city, Videň, Londýn), Suzanne van Rossenberg (umělkyně z Leidenu, Holandsko) a Francesco Ventrella (kunsthistorik a nezávislý kurátor, Řím, Leeds UK) vytvořili afinitní skupinu „Switch Metaphors“ pro feministcké umění.

http://www.europeanfeministforum.org

Proč feminismus?

Podle našeho názoru je pro evropský kontext nezbytné zabývat se problémem střídání a výměnou paradigmat a analyzovat neviditelnost umění vytvořeného ženami, především umění feministického. Přesto, že se za posledních pár let problematika genderu v rámci uměleckého světa zviditelnila, je podstatné analyzovat důvody, proč se například nepřekládají zásadní texty dtýkající se této problematiky do portugalštiny, italštiny a proč v těchto zemích neobjevuje více feministicky zaměřených přístupů k umění nebo otázky jako: „Je feministické umění vytvářeno jen ženami? Co s tím má společného pohlaví?“.

Šlo také o to uvažovat feminismus v umění z různých perspektiv. Mnohokrát jsme totiž slyšeli, že feminismus je pasé, že tzv. vyšel z módy, že je to „nešťastný“ termín s mnoha nežádoucími konotacemi. Taková kritika se ale vztahuje k feminismu 70. let. V podstatě ani nemůžeme mluvit o jednom feministickém hnutí, jelikož vždy současně existovalo několik feminismů. Feminismus je probýhající, ne-dogmatický přístup, nebo nástroj – metodologie k jednání v rámci umělecké praxe ale také i v životě: zahrnuje to životy všech – mužů, žen a transgender osob.

Jak už bylo řečeno, feminismus se stal v nedávné minulosti ve visuálním umění módní záležitostí a to prostřednictvím několika velko-výstav jako bylo WAC v USA, Gender Check ve Vídni atd. Přesto mám pocit, že i to přišlo trochu pozdě. Feministické umění může být institucionální kritikou, ale také nástrojem feministického aktivismu. Můžeme uměním dosáhnout emancipace lidí z queer komunity nebo vědomí performativity genderu ve společnosti? Co dělají feministické umělkyně/umělci kromě toho, že aktivistických činnů, které nejsou rozpoznatelné jako umění (a také proto neplacené), a produkce děl, která se dostanou jen k malému a počtem omezenému publiku? Umělecké strategie produkují vědění. Je nezbytné, abychom MY „četli“ feministické strategie ostatních, stejně tak aby ONI se zabývali, diskutovali a kritizovali naše. Switch Metaphors se pokoušelo artikulovat otázky o feministické pozici umělkyň/umělců objevujících se mimo umělecký svět, kteří potřebují být mimo polaritu uvnitř/venku aby mohli kombinovat jejich umění a zkušenost jako výchozí bod pro změnu kulturních politik. Afinitní skupina Switch Metaphors se hlavně zabývala problémem jak se uživit v rámci uměleckého světa a zkoumala, zda zde existuje feministický přístup k ekonomii.

Tím,  že všechny členky a členové pocházejí nebo se nacházejí v odlišných zemích (Portugalsko, Itálie, Holandsko, Rakousko) jsme se rozhodli pořádat naše setkání v jednotlivých zemích. První se konalo v rámci CyberFem festivalu ve Vídni v roce 2007 v VBKO – Asociace umělkyň založená v roce 1910. Připravili jsme presentaci, která obsahovala Suzanniny malby „A room with a Lesbian View“ , zvukové dílo od Niny, dokumentaci výstavy „All my Indepenent Women“ a několik poznámek z Francescova článku „There are stories we can´t tell everybody. Giving account to counter-publics.“ Snažili jsme se každá/každý jasně vyložit náš vztah k cyber-feminismu (kromě používání internetu) a do presentací jsme zahrnuli i naše umělecké strategie (nejlépe popsáno jako vyprávění příběhů) v rámci cyber-feminismu.

Druhé setkání se odehrálo v Římě v 1:1, což není tradiční výstavní prostor ale něco jako kancelář nebo prostor pro workshopy a přednášky, kde se ukazovaly a sdílely strategie a procesy vzniku projektů, než aby se presentovaly jako hotová díla. Součástí našeho projektu je vytvoření archivu portfolií a dokumentace různých umělkyň a umělců. V tomto prostoru jsme rozvedli diskusi o tom, jak sdílíme umělecké strategie, některé/ří účastnice/ci si připravili presentaci své práce, čímž s ostatními sdíleli svoje strategie a situovali sami sebe v rámci uměleckého světa.

Mluvilo se o vyloučení feministického umění z veřejné sféry, z produkování znalosti a z vytváření historie, analyzovali jsme umění jako ekonomiku, jako business, který je ale normálně presentován světem umění jako něco mimo ekonomiku a každodenní realitu, mimo peníze…

Feministické umění by mělo hledat nové ekonomické systémy, a kritizovat současný establishment, otázky jako:“ Kdo sbírá umění? Kdo rozhoduje o tom, kdo je ve sbírce? Kdo je representován? Jaký vkus převládá ve veřejných sbírkách?“ jsou pro nás zásadní.

Skupina se pak přesunula do Porta v Portugalsku. Zde jsme ukončili výzvu pro přispívající feministky/ty a queer a trans/gender umělce/umělkyně (a také ne-umělce) na téma ekonomické strategie. Text byl přeložen do holandštiny, němčiny, španělštiny, portugalštiny a italštiny. Výzva je zveřejněná na EFF stránkách. Díla a texty, která vznikla jako reakce na naší otázku „Jak by mohla vypadat feministická měna?“ jsou na stránkách trans/gender platformy:  

http://www.trans-genderplatform.nl

Co se hlavně ukázalo během procesu je skutečnost, že první krok podněcující emancipaci v rámci uměleckého světa zvyšuje povědomí umělců/umělkyň o vztahu mezi ekonomickými strukturami a jejich vlastní  uměleckou praxí. Transformovat svoje umění z nejisté a prekérní situace do nástroje změny – často humorně a s nadsázkou – dělá sice umění zajímavějším, nenudíte se, ale co opravdu potřebujeme abychom zaujali stanoviska proti hetero-normativnímu vystavování a archivování umění a abychom zlepšili pozici feministických, queer a trans/gender umělců a umělkyň?

http://switchmetaphors.wordpress.com/

Všechna tato setkání měla být dovršena setkáním v rámci Evropského feministického fóra ve Varšavě v červenci 2008, ale kvůli nedostatku finanční podpory (nejedná se o projekt, s kterým by chtěli být velké značky spojovány) se neuskutečnil. Potom se můžeme ptát: proč feminismus?

Carla Cruz, Brno, 17.3.2010