Jak studovat na umělkyni?

Jak studovat na umělkyni?

Bára Lungová

Strastiplně. I když vím, že spousta spolužaček zažila skutečné peklo oproti pár mým drobnostem. Navíc jsem neměla pocit, že by většina ústrků, které jsme pociťovali jako studenti, měla co do činění s tím, že jsem žena. Bohužel mám tu nevýhodu, že jsem téměř plynule na FaVU přešla z jedné strany barikády na druhou, takže musím zachovávat jakýsi odstup už jen kvůli zachování dekora své profese. Nebudu tedy adresná, mé výtky budou principální a všeobecné, s výjimkou části tohoto zamyšlení, ve které budu reflektovat svá studia za Jiřího Načeradského.

Mé přijímací zkoušky na FaVU se odehrály v tónu, který určil styl studia a způsobů na této  instituci. V době, kdy jsem se na FaVU hlásila (zima 1999), jsem již studovala třetí ročník anglistiku a filmovou vědu na FFMU zde v Brně. V té době jsem za sebou měla čtyři dlouhodobé výjezdy do zahraničí – tři pracovní, jeden studijní, což bylo roční stipendium, které jsem vyhrála jako první ze dvaceti v soutěži pořádanou Sorosovou The Foundation for the Civil Society. Díky této stáži jsem pobyla rok na soukromé prestižní střední škole v USA v Los Angeles a byl to pobyt, z nějž jsem si metody, znalosti, a nový přístup k životu nesla nejen celá svá akademická studia, ale dá se říct dosud. Proč to tu říkám a proč se tím oháním: tyto skutečnosti je nutno zmínit, abych je konfrontovala se stylem, jakým proběhly mé přijímací zkoušky na FaVU. Výtvarku jsem nikdy předtím nestudovala, a tak jsem do souboru domácích prací dala sérii olejomaleb, které mám doteď docela ráda -  podepsaných mým kaligrafickým pseudonymem KH, o kterém později Václav Stratil řekl, že bych raději měla malovat jen ten. (Používám výhradně tento pseudonym, a to dodnes od r. 1997.) Kromě toho jsem vložila 25 požadovaných kreseb, které jsem vytvářela pár měsíců před přijímačkami – značně neumělých, logicky. Ty jsem podepsala normálně, Lungová.

Když jsem si po proběhnutí prvního kola na vývěsce přečetla, že jsem postoupila, netušila jsem, jaká se kolem mých prací rozpoutala aférka. Někteří  rýpaví studenti ze sousedního ateliéru řekli, že jsem si obrazy podepsané pouze monogramem K.H. vypůjčila od někoho jiného, protože jsou lepší než kresby, a tudíž logicky nemohou být moje.

Takže když jsem přišla na ústní pohovor ve třetím kole ještě do kabinetu, kde prof. Načeradský vykonával konzultace, čekala mě studená sprcha. Dozvěděla jsem se od něj výše zmíněnou hypotézu, a měla jsem říct, jak to je. Tak jsem řekla, jak to je, a úvodní slova, kterých se mi z jeho úst dostalo na uvítanou ke studiu na FaVU, byla ta, že jsem husa z venkova, a že ani nevím, jak se chovat na vysoké škole. Tak, a s těmito vřelými slovy jsem šla na ústní pohovor z dějin, kde jsem logicky mluvila úplné nesmysly.  Čili jen proto, že na mé přihlášce bylo napsané trvalé bydliště Kyjov, a že jsem teda byla holka, jsem si vysloužila tuto invektivu. To, že prof. Načeradský pocházel z Prahy a my tu žijeme na té Ukrajině nebo Podkarpatské Rusi nebo kde, jsme slyšeli nebo pociťovali permanentně. (Načeradský sám pochází ze Sedlčan, což je malá víska u Prahy. Typická ukázka toho, jak je poturčenec horší Turka; je to podobné, jako když se jeden člověk, pocházející z malého města, posmívá druhému, že pochází z malého města.)

Školní rok taky nezačal špatně. Při kreslení figury nebylo ze začátku výjimkou, aby naše  - pravda – velmi nedokonalé – výkony Načeradský nepopsal notně dehonestujícím jazykem, což rozhodně kuráže nepřidalo. Fakt ale je, že časem jsem buď otupěla, nebo Načeradský polevil v invektivách, nebo jsem se trochu začala zlepšovat. Asi to byla kombinace všeho. Jinak si na jeho pedagogické metody nemohu stěžovat, jako kantor kresby byl skvělý, dokonale vycítil, jaká technika každému  sedne, takže nic nelámal přes koleno. Mně například zoufale nešel uhel, takže mi udělal program, kdy jsem kreslila nejprve rudkou do mokrého papíru, pak rudkou  a suchým štětcem tuší, pak na konci prvního ročníku sépiový akvarel, pak ve druhém ročníku pastel a negativní kresba bílou tuší na černý podklad – to vše jak v malých formátech, tak v životní velikosti.  Toto uvádím jen jako příklad: výtvarnou metodologii měl  - v některých formách fungovala, jindy ne, ale byla systematická a důsledná.

První dny a měsíce v ateliéru: vzduch se nedal dýchat, byl hustý díky neproniknutelnému dýmu z balených cigaret (všichni kluci kouřili, smrdělo mi to jak brambory, ale byl to ¾ Javanese, vajgly se házely na zem (!) a zašlapávaly) a pičám a kurvám, které neustále létaly vzduchem. Tím létal též baseballový míč – kluci měli rukavici a tuto kratochvíli provozovali velmi často. V ateliéru se rovněž neustále vařilo, ale méně již umývalo nádobí, takže tam vždy tlel obsah několika  hrnců s těstovinami či polévkou v různém stádiu rozkladu. „Kuchyňský koutek“ nikdy nikdo neudržoval v pořádku, takže v drobcích a kouscích žluklého tuku se rádi proháněli švábi a  potkani, které neodradili ani deratizéři. Jako palety běžně sloužily erární skříňky, a to všechny. Barvy se nemíchaly snad jen na sedadlech židlí. Prostředí ateliéru mne tedy zarazilo, ale zvykla jsem si. Zajímavé ovšem bylo v průběhu let pozorovat, jak se skutečně mění. V jedné fázi, asi kolem let 2003 – 2005, bylo v ateliéru víc holek než kluků a tyto nehygienické jevy do značné míry vymizely, dokonce i potkáni a švábi odešli.

Komunikace s prof. Načeradským: vím, že s několika děvčaty z ateliéru nevycházel.  Zejména s těmi, která nahlas odporovala tomu, co říkal. Jedna pak přestoupila ke Stratilovi, další dvě zastihla poměrně brzo výměna za Petra Veselého. Já jsem neodporovala nahlas, nehádám se ráda neproduktivně, měla jsem pocit, že se u Načeradského můžu hodně naučit – víc, než u kohokoliv jiného na FaVU, tak jsem nad tím mávla rukou a myslela jsem si něco o jisté části těla. Nesmířila jsem se ale s několika věcmi: Načeradský se mi nikdy nedíval do očí, měla jsem pocit, že šilhá, ale to se mi jen díval na kozy. Pak taky chodili s klukama pařit. Ale – to nebylo jak s Petrem Veselým do Anenské na polívku! Načeradský si potrpěl na styl, takže šli vždy do salonku do sousedního prosockého hotelu Voroněž, kde údajně za večer klidně dali útratu za 13 000 – archivní whisky a tak. Resp. útratu platil Načeradský. Takže s klukama měli vždy takovou tu svoji macho partičku a my holky jsme utřely nos. Pak vždy jen na pátečních ranních sedáncích zmínil, že pan Fišer nesmí tak chlastat jak pan Matyska, že na to nemá konstituci.  A pak ty jeho storky o  svých milostných eskapádách…ale ty byly aspoň zábavné, neurážely konkrétně, jen tak všeobecně jsem se vždy pozastavovala nad tím, jak je nespravedlivé, že muži se rozsévají kdekoliv a my ženské holt preferujeme stabilitu a kvalitu vztahu. Ale to je příroda; dilema toho, že to ženy přitahuje i odpuzuje zároveň, je nerozřešitelné. Co říct například na situaci, kdy student má soubor obrazů (špatných) na  bakalářskou práci;  na nich se jen různě šuká, a vedoucí pedagog to okomentuje slovy – „Jen tak dál, jen tak dál pane, já když jsem byl mladý, tak jsem taky opíchal kdeco!“ Kdeco! Vůbec názorné zobrazení sexu bylo takovou charakteristikou našeho ateliéru. Koneckonců to bylo minimálně dvakrát klauzurní zadání. Toto není odsudek, jen konstatování. Ale zpětně si uvědomuji, že tato tříletá zkušenost byl pro mne takový zářez, že se vlastně ve své tvorbě – tedy v její pro mě nejzásadnější části – vyrovnávám právě s machismem, mužským pojetím sexu a oním nerozřešitelným dilematem odporu a přitažlivosti čistého samectví tak, jak jej kóduje naše kultura. Je to asi podobné, jak  veškerá tvorba Louis Bourgeouis je od mládí až do jejího biblického věku poháněna nenávistí vůči otci. Já se tedy rozhodně nevyhraňuji tak silně a výhradně k jediné osobě, tedy k osobě prof. Načeradského, ale rozhodně je (jeho přístup k umění = příroda = žena = pohlaví/styk) jedním z mých negativně inspirujících zdrojů. Tedy něčím, vůči čemu se vymezuji.

Nedávno byl vydán malý katalog, kde studenti vzpomínali na léta strávená pod jeho vedením. Pozitivně, jak jinak. Jsem si vědoma toho, že moje vzpomínky jsou dost ostré a porušuji tím jakási pravidla typu „o minulosti jen dobře,“ ale tyto věci mi přijdou dost zásadní a pochybuji, že by je někdo někde jinde zveřejnil. Koneckonců téma tohoto zamyšlení je docela úzce vymezené, nemá být o Načeradského výukových metodách jako takových. O těch  řemeslným metodách jsem v náznaku mluvila výše a to byla pro mne velká škola. V zásadě mohu vlastně říct, že jsme spolu vycházeli, že jsem se v těchto předešlých odstavcích zaměřila skutečně jen na ta negativa, což možná vypadá nespravedlivě, ale já se prostě a jednoduše držím tématu. Nemůžu třeba vůbec tvrdit, že by mne nějak Načeradský šikanoval nebo si slůvkem nebo jen miniaturním náznakem něco dovolil. Řekla bych, že si velmi udržoval odstup a až na to permanentní šilhání byl maximálně korektní. Akorát mne na konci studia pobavilo, jak byl zaražený, když jsem mu řekla, že jsem s ním v duchu často nesouhlasila a že se mi určité věci velmi nelíbily. To ho vyloženě překvapilo – nevím, jestli proto, že jsem navenek nejevila odpor, nebo proto, že si myslel, že je asi dokonalý pedagog.

v

Zaměřme se nyní na obecné stránky toho, jak studovat na umělkyni a jak učit jako umělkyně. Představme si hypotetický problém. Odchází vedoucí Malby I, II, nebo III. Je vypsán konkurz a do toho konkurzu se přihlásí nějaká pošetilá malířka. Dovedete si to představit? Pokračování hypotézy: komise se shodla na tom, že ta malířka povede ateliér. Dovedete si to představit? Ne? A proč? Protože u nás nejsou dobré malířky? A co když se prostě umělecký svět o ně jen dostatečně nezajímá?

Ženy na uměleckých školách působí vesměs v administrativě, relativně otevřené jsou ještě teoretické disciplíny, ovšem z praktických ateliérů je žena – vedoucí ateliéru spíše exotickým zvířetem, vzácným motýlem, kterému navíc (po dvaceti letech konfrontace naší společnosti s feminismem) stále hrozí vyhynutí!  Medvědí službu také vykonávají galeristky: přestože např. Galerii Brno nebo Galerii Vltavín kurátorsky formují dvě mladá děvčata, uchvátí je zjevně vždy plný rozkrok svých oveček, jimž dělají výstavy. V kontextu současného dění tak naopak velmi kvituji krok paní Moniky Burian, která přestože nemá varlata (kritérium podle Mirka Topolánka), přihlásila se do předem prohraného boje o post Nejvyššího nejvyššího, tedy o řízení Národní galerie.

Umělkyně tedy nejenže jsou opomíjeny, často čelí i dehonestujícím slovním útokům, a to nejfrekventovaněji za studia, kdy je k otevřené konfrontaci nejvíc příležitostí. Velmi živě si např. pamatuji vtíravé dotazy jinak jednoho z nejoblíbenějších pedagogů FaVU, který např. jedné spolužačce tvrdil, že její obrazy nemají šťávu, protože asi nemá orgasmy nebo sex. Což tedy trefil úplně vedle, protože ona studentka měla a dosud má spokojený dlouholetý vztah. Jiná studentka na stejných obhajobách neprozřetelně řekla, že její malba se pohybuje v různých polohách. Dotyčný pedagog se samozřejmě ihned zeptal, jakéže to preferuje polohy u sexu. A nikdo z komise ho neokřikl! Jak je možné, že pedagogové jsou vůbec schopni mezi sebou vypustit z úst, že práce studentky je za F, ale kozy za A? Jak je možné, že pedagog  třicetileté studentce, kterou nikdy neviděl, tyká, a říká jí, ať si k pruhovaným podkolenkám příště nezapomene kopačák? Ale uráženi mohou být i muži, když jsme u toho. Jak je možné, že pán v letech s vysokým akademickým titulem hodnotí studentovo video komentářem že to, co je prezentováno, on dělal s manželkou 35 let a že dotyčná natáčená partnerka má špinavé nohy  - a okřikne ho až student? Shrnuto: jak je možné, že existuje disciplinární komise, která soudí slovní prohřešky studentů, ale  tytéž prohřešky pedagogů, které jsou letité a na denním pořádku, jsou košer a procházejí úplně bez mrknutí oka? Domnívám se, že kdokoliv by si dvakrát rozmyslel  studenty urážet či se verbálně vtírat do jejich intimní zóny, kdyby se musel ústně veřejně za svoje nevychované způsoby omluvit.

Na závěr obrázek z výstavy. Na souborné přehlídce českého umění za posledních dvacet let (která mimochodem působí z velké častí jako přehlídka nejfrekventovanějších umělců posledních dvou let) jsem poprvé uviděla kompletně „plastikové“ „skládací“ sety figurek od Davida Černého. Figurky znázorňují: Adama, Rockera, Umělce, Kurátora a Mrtvou Znásilněnou Ženu. Nefunguje to ani jako parodie, ani jako hyperbola. Zajímalo by mě, jestli by se odvážil ženu nahradit třeba Mrtvým Zplynovaným Židem. Prostě některé hranice jsou zjevně nejenže překročitelné, ale dokonce je odborná veřejnost ani nepostřehne. Interpretace, která se nabízí automaticky, může být třeba ta, že muži mají tyto heroické role, žena je oběť, či objekt. Podle slavného sloganu Gorilla Girls se žena může dostat do muzea jen nahá (jako modelka, ne jako umělkyně). Černý (vědomě?) přivádí tezi do extrémů a ukazuje, že nejlépe mrtvá. Samozřejmě že to má být žertík, způsob černého humoru, ale jak jsem naznačila výše: jistá tabu se neodvažuje překročit nikdo (a pokud ano, jako v případě skandální výstavy v NoDu, pak účelem bylo politicky burcovat), a jistá tabu jsou akceptovatelná, byť jejich základem je podobná klasifikace lidí, jako ta, která generuje rasismus. Feministické teoretičky umění mnohokráte ukázaly, že ženy v umění jsou vždy ty, které jsou předmětem reprezentace, a že tomuto procesu podlehnou pod nánosem historie i ty, které si dokázaly vydobýt privilegium reprezentovat. Černého „chef de ouvre“ to vlastně nechtěně ilustruje, ale za jako cenu…

ikdyž

Černý však jako rocker vypadá ale je i klaunem.

figurky od Černého

a co když je to právě myšleno jako ironie rockerství a ironie lehkosti některých žen. co když je Černý genderový. Nebere si servítky ani k politikům.

figurky od Černého

a co když je to právě myšleno jako ironie rockerství a ironie lehkosti některých žen. co když je Černý genderový. Nebere si servítky ani k politikům.