26.4. ve 13.25 hodin

18 A - Poříčí 7, Brno

komentovaný přepis diskuse Michala Barnová

Diskuse o umění a vzdělávání: pedagogická intervence jako nástroj emancipace

Katedra výtvarné výchovy http://www.ped.muni.cz/warts/ (PedF MU Brno) v kurzu semináře doc. Hany Babyrádové (Didaktika II).

Prezentace a průběžná diskuze měla předem stanovený rámec pomocí otázek:

„Je rozdíl mezi umělkyní a umělcem? - Jaký?

Dá se naučit umění?

Jak učit umělkyně?

Pedagožky a jazyk pedagogů?

Emancipační vzdělávání.

Může umění změnit svět?

Jaké jsou funkce umění? Má nějaké?

Je škola apolitická a neutrální?“

<!--[if !supportEmptyParas]--> <!--[endif]-->

Umělkyně v kánonu dějin umění

Diskuzi rozvinula problematika objevujících se žen-umělkyň v dosavadním kánonu dějin umění. Studentky kurzu nejdříve hovořily o tom, zda umělkyně v historii existovaly, když nejsou v historiích umění zaznamenány. Potažmo nakolik byla jejich tvorba kvalitní, když se neetablovala do onoho kánonu. Konkrétně měly na mysli epochu románskou, gotickou a barokní. Odpovědí na jejich otázky může být následující: To, že se v dřívější literatuře zpravidla nedočteme o ženách-umělkyních, explicitně neznamená, že neexistovaly.

V minulosti to byli „jen“ muži, kteří psali nejrůznější pojednání o umění a umělcích, protože jen jim se zpravidla dostalo odpovídající vzdělání, a také mohli cestovat a poznávat tak další umělce a umělecké vlivy. Oproti tomu ženin prostor byl zúžen pouze na domácí, rodinnou sféru. Bylo nemyslitelné, aby neprovdaná žena cestovala sama; cestovat mohla pouze po boku svého manžela. První regulérní vzdělání na středních a vysokých školách mohla získat až v průběhu devatenáctého století; uměnovědné vzdělání pak na konci 19. a začátku 20. století.

Téma glosovala doc. Babyrádová slovy, že často byly v minulosti ženy-umělkyně shledávány pro svou odlišnost a určité rebelství šílenými a byly tak zavřeny např. do blázinců.

Problematiku žen-umělkyň pak volně doplňovala prezentace s uměleckými díly: např. známého Ateliéru od Gustava Courbeta (1856)* a Malířka a model od Luciana Freuda (1986)**

Role pedagogů a pedagožek v současnosti

Předchozí část diskutujícím pomohla k tomu, aby se posunuly k reflexi současné situace, kdy svou pozici pedagožek vnímají jako odlišnou a znevýhodněnou od pozice pedagoga-muže. Diskutující studentky na základě svých absolvovaných praxí nebyly spokojeny s následujícím stavem věcí, kdy muž-pedagog je mnohdy více finančně oceněn např. osobními příplatky než jeho kolegyně jednak z důvodu, že je jeden z mála mužů v jinak feminizovaném pracovním kolektivu a jednak, že je ostatními chápan jako „živitel rodiny“, kterého je třeba podpořit, aby nebyl nucen změnit povolání. Dále studentky zmiňovaly nerovné vnímání autority pedagožek a pedagogů – např. učitelka, která zvýší hlas je žoviálně označena za hysterku, kdežto mužům se tímto automaticky zvyšuje autorita... atd. 

Emancipační vzdělávání

Postoj diskutujících studentek více osvětlily jejich odpovědi na otázky: zda vnímají své povolání jako poslání a zda se cítí potřebu se angažovat ve změně nerovného status quo.

Jedna studentka odpověděla, že její povolání se pro ni stane posláním v momentu, kdy se jako učitelka z dětí, potažmo z celé situace zblázní a bude se chtít dostat zpět z „blázince“... Jiná komentovala, že pozice pedagožek vs. pedagogů je sice nerovná, ale podle jejího chápání je jaksi neměnná či nezměnitelná a že místo tohoto boje mohou bojovat za opravdu důležitější věci. Další z diskutujících to vysvětlila slovy, že podle ní nejsou asi dostatečně emancipované a proto bude ještě tak dvacet let trvat, než dojde k fér přístupu k ženám a k mužům – tj. ke změně.

Doc. Babyrádová ale trefně poznamenala, že v dnešní době se v pedagogické metodice nelpí tolik na „doslovné“ dodržování stávajících učebních programů a že to zejména budou ony, které si je pro svou výuku budou utvářet a tudíž záleží ve velké nezanedbatelné míře na nich, jakým způsobem budou požadovanou látku prezentovat, takže jejich pozice nebude tak submisivní, jak se nyní domnívají.

Od odlišné pozice pedagogů a pedagožek se studentky dostaly k tématu, že ne vždy férový a opodstatněný rozdíl mezi dívkami a chlapci je utvářen od malička hlavně rodinou, a proto není jeho „změna“ v kompetenci školy ale rodiny. K udržování řady stereotypů výrazně také napomáhá volba jazyka, což můžeme vidět u zdánlivě nedůležitých poznámek, když na půdě vzdělávacích institucí jsou slovně mnohdy více chváleny a zdůrazňovány dívky před hochy atd.

Doc. Babyrádová to potvrdila vlastní zkušeností, kdy už jen fakt, že určitý předmět navštěvuje jeden student s mnoha dalšími studentkami vede sem tam k určitému nechtěnému zdůraznění tohoto studenta, což může na ostatní negativně působit jako jeho protěžování. Paní docentka pokračuje, jak poté oslovovat tu skupinu? Studenti? - když se náhodou dotyčný jeden student nedostavil a jde tedy pouze o skupinu studentek? V opačném případě to vede opět ke zbytečnému vydělování onoho jednoho studenta, pokud bychom užili/ly frázi studentky, studente...

Je škola apolitická a neutrální? - škola autorit

V této části diskuze se studentky hojně věnovaly rozdílů mezi FaVU a Pedagogickou fakultou MU. Snad všechny z nich vyjádřily nesouhlas, že zatímco studenti/ky z FaVU jsou vnímáni jako umělci a umělkyně, jejich kolegové a kolegyně z obdobných ateliérů na pedagogické fakultě jsou stereotypně kategorizování pouze jako učitelé a učitelky a to i na základě udělovaného titulu. (Absolventi/ky FaVU získávají titul MgA., který více demonstruje zakotvení v umělecké oblasti než titul Mgr.).

Nejen podle diskutujících studentek je brněnské FaVU přisuzovaná ona aura uměleckosti. O konkrétní situaci na FaVU hovořila Lenka Vráblíková s doc. Babyrádovou, která vyjádřila nesouhlas s určitými poměry a názory vedoucích tamním ateliérů, které jsou mnohdy doprovázeny sexistickými poznámkami na adresu studujících umělkyň.

Lenka Vráblíková tuto situaci vysvětlila slovy, že podle jejího názoru, FaVU primárně vystupuje jako free instituce, která je na základě svého poslání otevřená kreativním lidem a nepožaduje tudíž závazná pravidla, neboť umění jako takové se tzv. nedá svazovat pravidly. Přitom ale i tato instituce má svou strategii, jejíž „přátelskost a otevřenost“ se odvíjí od autority vedoucích ateliérů, kteří svým nejen pedagogickým působení spoluutváří klima školy. [Situaci na FaVU více mapuje diskuze, která se uskutečnila přímo na FaVU s tamními studenty/kami a pedagogy/žkami. viz: ]

Jaké jsou funkce umění? Má nějaké?

„Funkce umění? - Komunikační. Dřív tvořili, neboť neměli foťák...“ „A dnes má umění také politickou funkci. Není to jen o estetické funkci.“

„Navíc jazyk dnešní komunikace je mnohem složitější.“

<!--[if !supportEmptyParas]--><!--[endif]-->

Diskutující studentky si také kladly otázku, zda se v dnešní době dá uměním vůbec vydělávat a taktéž pochybovaly o tom, jestli si umělec vůbec chce touto činností vydělávat. Domnívaly se, že ono umění především tvoří pro vyšší cíle. 

Může umění změnit svět?

Lenka Vráblíková tuto část diskuze v prezentaci doprovodila ukázkami projektů umělkyň Evy Koťátkové a Kateřiny Šedé, v nichž je vedle uměleckých aspektů silnější rozměr filozofický a sociologický. Jejich kreativní počin se tak stává výpovědí, která přesahuje určité hranice statického umění. Díky svému filozofickému a sociologickému náboji se jejich projekt „aktivizuje“ a může tak cenným způsobem pochopit diváku/čce, participujicím  i další zřetele, které se pojí s uměleckými projekty, díly apod.

*http://julialovelee.files.wordpress.com/2009/03/courbet-atelier2.jpg 

** http://www.artchive.com/artchive/F/freud/painter_model.jpg.html

nekrácená verze příspěvku: Michala Barnová, Jak učit umělkyně? -Pedagogická fakulta, Art-Gender-Feminism, 7.5.2010. http://artgenderweb.wordpress.com/2010/05/07/umelkyne-pedf/

<!--[if !supportEmptyParas]--><!--[endif]-->